Tóth Krisztina költő, író, műfordító

Fotó: Bulla Bea     

HOLUB

(Galamb)

V jediné otevřené kavárně ve městě seděli samí muži. Koukali na ulici a pozorovali ospalé dění na malém náměstí před kostelem. Za nimi, u paty skal s běsněním naráželo do betonové zdi moře, ovšem oni mu nevěnovali ani pohled přes ušmudlané okno: místní žádné panoráma nezajímá, ani vlahý středomořský západ slunce ohlašující se žlutým světlem. Když jsem čtvrt hodiny před ním vešla do kavárny, obrátily se ke mně všechny tváře. Pomalu jsem upíjela silnou kávu s lógrem a koukala na umělý kámen, na kostnaté, zbědované nárty schované v pantoflích a silné nehty na prstech podobných sušeným fíkům. Rybáři. Myslela jsem na černé, rozpraskané paty své bytné, zatímco muži se začali bavit nejspíš o mně, a když jsem vzhlédla, přivítal mě škleb ve tváři s několika vypadlými zuby.
Muž s knírem seděl obkročmo na židli vedle protějšího stolu a s chechotem, rytmicky pokyvoval hlavou, načež jsem si rychle spočítala peníze a vyběhla z kavárny. Ve dveřích se mi zachytlo za kliku ucho plátěné tašky.
Slunce stálo nízko a osvětlovalo náměstíčko před kostelem. Sedla jsem si, vyklouzla z pantoflí a začala si číst průvodce. Na vedlejší lavičce seděly dvě ženy. Na první pohled vypadaly stejně staré, podle osmahlé, hořce zvrásněné kůže jim mohlo být tak kolem padesáti. Jedné vykukoval zpod černého šátku silný, prokvetlý pramen, druhé se zpod šátku kroutily dosud tmavé vlasy bez lesku. Nedívaly se na sebe, ruce zlehka položené na kolenou, koukaly někam před nohy navlečené do černých punčoch a soukenných bot.
Ve dveřích kavárny se nečekaně objevil muž s knírem a s oním známým rozpustilým šklebem ve tváři začal cosi vykřikovat. Ženy nereagovaly, ačkoli bylo jasné, že těch pár oddrmolených vět bylo určeno nějak tak jim. Potom si vzrušeně vyměnily několik slov a mě překvapilo, jak mladý, takřka dívčí hlas měla žena napravo. Znovu a pozorněji jsem si je prohlédla a všimla si, že by mohly být příbuzné. Jejich pomuchlané, tmavě hnědé rysy se navzájem podobaly, ačkoli mně přišly stejné všechny místní ženy, jako by před každým domem s okenicemi seděla ta samá ženská postava v šátku zahalená do urputné nehybnosti.
Mezitím se před ženy sneslo několik holubů, kteří teď vyčkávavě zobali na kamenném dláždění. Vyndala jsem z plátěné tašky sluneční brýle a pouzdro na doklady, položila průvodce a začala z naruby obrácené tašky smetávat drobky od včerejší svačiny. Když jsem nandala věci zpátky do tašky, přesunuli se holubi k mé lavičce. Jeden z nich cupital ve zvláštním rytmu kraťounkými krůčky, jako by nedokázal sladit rytmus pokyvování a capkání. Jak se ke mně přiblížil, spatřila jsem mezi jeho nohama jakousi bělavou, sotva viditelnou pásku: vypadalo to, jako by poskakoval se staženými kalhotkami. Když potom vzlétl, u nohou se mu objevila malá, průsvitná skvrna, jako by za letu stál na mráčku.
Nemohla jsem se pořádně podívat, jelikož mou pozornost mezitím odvedl muž s knírem, který se najednou pustil po schodech, přešel náměstí a zastavil se u květinového stojanu naproti lavičkám.
Ve stojanu bujela jakási růžová květina, která dlouze přepadávala přes okraj kamenné nádoby. Na koncích převislých šlahounů se otvíraly velké pohárky ve tvaru trychtýřů a starší květy, podobající se listům, přiléhaly jako růžové papírové plátky ke stonkům. Muž v pantoflích hleděl na ženy, a když k němu konečně zvedly oči, sehnul se a pohybem, jako by někomu nadzvedával sukni, pozdvihl povislou rostlinu a s rozverným nadšením přivoněl k jednomu z pohárků.
K celé té podívané připojil i pár klokotavých slov a svými řídkými zuby se na mě spiklenecky smál, načež se odšoural zpátky k ostatním, kteří vše sledovali shromáždění na schodech kavárny. Idiot, proběhlo mi hlavou, když jsem se dívala na jeho šilhavé oči. I v jeho chůzi bylo jakési kontrolované šílenství, čehož jsem si povšimla až teď, zezadu.
Muži vešli dovnitř, ženy jen dál nehnutě seděly, odpolední slunce neúnavně pálilo a vyrušení holubi znovu obklopili lavičku.
Jak se ten v kalhotkách – tak jsem si ho v duchu pojmenovala – přiblížil, sehnula jsem se, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Mezi nohama se mu skutečně napínalo něco jako fólie, co mu za letu viselo z odřených nohou. Bez hnutí jsem čekala, až přijde blíž: byla to síťka do vlasů. Takovou jsem viděla naposled v dětství, když si babička po česání upravila své předčasně šedivějící, tuhé vlasy do pevného drdolu, na který potom natáhla obal tenounký jako závoj, jejž napínala mezi malíčkem a palcem.
Ten pták vlekl své zvláštní břímě snad už celá léta, protože do něho byl celý zapleten a všude se vinoucí vlákna místy mizela pod peřím, jako by do něj byla zarostlá.
Spodní, umazaná část pod ním vlála jako závoj pokaždé, když se vznesl: to byl ten mráček, kterého jsem si všimla poprvé. Chtěla jsem mu najít pár drobků, jenže na dně tašky už nic nezbylo.
Hejno naráz vzlétlo, z pravé strany náměstí se totiž rázným krokem přibližoval vysoký, kostnatý muž. Ženy nevzhlédly, nepohnuly se. Muž k nim došel, zastavil se u květinového stojanu jako předtím vousáč, a tiše, ale rozhodně k nim začal promlouvat. Skoro huhlal. Ženy se ani nepohnuly, neodpověděly, ovšem z jejich mlčení ani z mužova tónu přece jen nešlo vyvodit, co poté následovalo.
Muž přistoupil k mlaději vyhlížející ženě, chytil ji za rameno a rozhodným pohybem ji postavil. Takto proti sobě stáli, když ji nečekaně, takřka bez předchozích příčin, udeřil plnou silou do obličeje. Nevypadal rozzlobeně, ani netrpělivě, prostě si chtěl něco vyjasnit. Žena odpověděla jen dalším mlčením, starší žena zas jen dále sledovala dlažbu před nohama obutýma do bačkor. Muž se k ní podíval, něco jí řekl a poté udeřil ženu i z druhé strany, takže se vychýlila z rovnováhy, ale ještě neupadla. Následující dva energické údery utržila taktéž stále vstoje, pak se však zakymácela, a jako někdo, kdo neodhadl vzdálenost, sklouzla na zem před lavičkou. Černý šátek, jenž jí sahal až po ramena, se kolem ní rozprostřel jako nějaká velká křídla a zpod přehrnuté černé sukně vyklouzlo překvapivě útlé tělo. Muž ji začal v pravidelném rytmu kopat do břicha, pak se však rozmyslel a kopal ji do tváře. Po dlažbě se začala ve vrtošivých pramíncích šířit rudě prosakující krev, žena se schoulila, ale pořád vůbec nic neříkala. Neplakala, nekřičela. Také druhá žena seděla němě, ani hlavu k mladé neobrátila, mě zase jako by si vůbec nevšimli, muž se na mě ani jednou nepodíval. Až tehdy, když jsem se nejistě zvedla a vykročila k nim.
Díval se mi zpříma do očí. Bělma měl nažloutlá, jeho tmavý pohled byl však spíše čistý a rozhodný než výhružný. Ani jeho postoj nenasvědčoval silnějšímu pohnutí, prostě jen nechtěl být přerušován při práci, která si vyžaduje rytmus.
Žena se zatím opřela o loket a zdálo se, že se chce postavit. Muž ji znovu kopl do obličeje, nyní tak šikovně, že jí praskl horní ret. Volnou ruku si přitiskla k ráně, druhou se opřela za zády, ovšem muž právě zasáhl loketní ohyb, takže klesla k zemi. Šátek jí sklouzl, matně tmavé vlasy se jí uvolnily a padly do krve. Nyní se muž sehnul, trochu tělo pootočil, jako by ho přizpůsoboval svým představám, a začal ji kopat do prsou, potom pro změnu zespoda do brady, takže zanedlouho zvrátila hlavu nazad a tak už zůstala.
Ještě neskončil: vypadal nespokojeně. Obešel černou hromádku hadrů, takže stál mezi jejími zády a lavičkou, odvalil ji kousek na stranu a začal v pravidelném rytmu kopat do zad kolem beder. Z toho žena přišla zvolna k sobě, napůl se zvedla a dvakrát po sobě vyvrhla pomalu na dlažbu směs zvratek a krve a pak si vyčerpaně lehla na natažené ruce, jako by na sebe brala onu klasickou ženskou pózu uspokojené milenky usínající s koleny přitaženými k tělu.
Muž se zadumaně díval dolů, obešel kaluž krve, zbarvenou nyní už i dožluta, a strastiplně kroutil hlavou. Starší žena seděla s koleny u sebe, ruce zlehka položené na kolenou. Tvář měla kolem dokola ohraničenou černým šátkem, čímž ještě vynikla její sošná strnulost i olejově matné oči utopené v obličeji bez jediného záchvěvu.
Muž pohlédl na schody kavárny: až nyní jsem si všimla, že všichni stojí venku.
Odplivl si na kamennou dlažbu, pokřižoval se směrem ke kostelu a spěšně odešel směrem, odkud prve přišel.
Starší žena vstala, přiklekla k ležícímu tělu a mluvila. Nebylo jasné, zda je to drmolivé brblání, které se podobalo čtení, určeno mladší ženě nebo někomu jinému na druhé straně náměstí, na každý pád však tělo neodpovídalo, jen odevzdaně leželo, a když jím starší žena začala jemně třást, převrátilo se obličejem do zvratků. Stála jsem vedle nich, podávala klečící ženě mobil a bezradně se rozhlížela po náměstí, jako bych doufala, že odněkud přijde pomoc. Žena si mě vůbec nevšímala, jen jedinkrát vzhlédla, zavrtěla hlavou a potom začala pohrouženě utírat cípem šátku nateklý obličej.
Pustila jsem se směrem ke kostelu, v zádech jsem cítila pohledy mužů shromážděných na schodech kavárny. Po dlažbě se dlouze a dosud ostře táhly stíny, skrz stromy lemující krátkou cestu ke vchodu prosvítalo nízko stojící slunce. Pach zvratků a teplé krve se mi v nose smísil se zatuchlým dechem vanoucím zevnitř.
Sedla jsem si do poslední lavice a ještě nějakou chvíli se zrychleným tepem naslouchala, zda se mi za zády neotvírají dřevěné dveře.
Neotvíraly. Bylo ticho. Naproti na oltářním obraze stavěl modrooký, růžolící Ježíš na odiv své kluzké, oranžovo-rudé srdce, kolem dokola klikaté žilky, které ho ovíjely jako stužky nějaký tajemný, krví promáčený balíček. Nad ním poletoval holub.
Nohy už neměl omotané síťkou, ta pod ním plula odvázaná jako plochý, šedý mráček. Bezděčně jsem šmátrala na dně tašky: v rozích tam zbylo přece jen pár drobečků. Asi jsem ji pořádně nevyklepala.

Přeložil: Jiří Zeman

PIXEL

K poctě Craigu Raineovi a Marťanům

Pobývám v lidském těle na náhodně zvoleném místě na planetě jménem Země. Pohledem proběhnu po nekonečně dlouhém břehu pokrytém žlutým prachem. V otevřených očích se mi zrcadlí rozlehlá, vibrující vodní plocha. Musím si všechno zapamatovat.
Pod nohama mám měkkou půdu, nad hlavou nebe bez jediné hvězdy. Žlutý prach zvaný písek do rána vychladne, ale než se na světlo vyrojí tvorové, zase se ohřeje. Neohrabaně se posouvají mým zorným polem, většinou mají namířeno k moři. Vykonávají ve svých kovových schránkách dlouhou cestu k pobřeží, ovšem jakmile se dostanou až k vodě, po několika zvláštních máchavých pohybech z ní zase vybíhají a spěšně ji ze sebe otírají.
Svůj těkavý pohyb nazývají život: kmitání provázené zvuky a gesty trvá zanedbatelně krátkou dobu. Většinou opakují pořád to samé, běhají, pláčou, s něčím se vláčí, neustále připomínají a měří Čas, jehož míjení předvádějí na svých tělech, která někde odkrývají, jinde zahalují. Jeden druhému nerozumějí, o svém osudu vůbec nic nevědí, mají respekt a strach z Náhody. Lidské bytosti čtou čas pouze zpětně, dopředu nikdy. Večer se zavřou do krabic, obnaží svá těla a z kovových trubek si na kůži stříkají vodu, kterou pak zase rychle utírají. Tento obřad opakují každý den, s největší pravděpodobností zbožšťují také průzračnou Vodu, stejně jako Čas a pro ně nepochopitelnou Náhodu.
Když jejich kmitání dospěje ke konci, položí jejich tělo pod zem. To se pak nezabalí do kovové schránky, v jaké se pohybují po cestách, nýbrž do jiné, dřevěné. Kovovou schránku pod zem nikdy nedávají. Je-li nepoškozená, začne ji nosit jiný jedinec, čas od času si je mezi sebou taky mění. Na pobřeží ovšem přicházejí bez kovové schránky, odkrývají tu svá měkká těla. Obvykle jenom bez hnutí leží na světle. Nejspíš touží barevně splynout s hnědým pískem, čemuž však odporují pestré kousky textilu, jež mají na těle. Strnule takhle leží nevysvětlitelně dlouhou dobu, snad zkouší zachytit nějaké kosmické záření. Tomuto cíli zřejmě slouží i vypouklé stříšky s různými vzory, které mají rozprostřeny nad sebou. Někteří nemluví, ale komunikují s kulovitými předměty, rytmus hodů je proměnlivý. Přilétá-li k nim velký kulovitý předmět, uklánějí se před ním, zatímco dosud maličké kuličky trestají plochým, kulatým nástrojem, vyrobeným k tomuto cíli. Dvě nevyvinuté samičky píšou tělem do písku kruhové znaky, které jsou pravděpodobně lépe čitelné z výšky a kopírují vzorkování vypouklých stříšek. Jedna z nich bude žít dvacet šest let, potom se rozbije její kovová schránka a ona bude položena pod zem. Druhá bude žít déle, ale své lidské tělo nemá ráda, nakonec si ho nechá ve třiceti letech rozřezat a pod kůži strčit dva sáčky. To provádějí s mnoha bytostmi ženského pohlaví, sáčky se nechávají uvnitř, což těmto bytostem vůbec nevadí. Smysl sáčků je neznámý. Jedna mladá samička právě přiváží svého potomka, jehož kovová schránka je dosud nevyvinutá, svým měkkým pouzdrem na kolečkách nedokáže pohybovat sám, tlačí ho v něm matka. Jiná samička by chtěla stříškou posazenou na hlavu zachytit světelná znamení a snaží se pustit po větru primitivní vesmírnou loď ruční výroby, kterou nazývá papírový drak. Jednoduchá stříška se jmenuje klobouk. I to si vpisuji do paměti.
Vyspělý jedinec mužského pohlaví se přestrojuje za vodního tvora, smysl přestrojení je neznámý. Žádnou další hrůzostrašnou bytost nevidím, takže se nabízí myšlenka, že je toto přestrojení pouhou hrou, jež slouží jedincům pro zábavu. Jiný, dosud nevyspělý samec si na sebe taktéž připevnil vodní křidélka a klouže po moři, přičemž se vydává za jinou bytost. Přestrojení je primitivní. Zachyceno.
Čtyřoký mladý sameček si vykračuje pískem. Za dvanáct let zemře na rakovinu varlat, ovšem prozatím vnímá pouze to, že ho písek pálí do nohou.
Nevyvinutí jedinci pomocí pestrobarevných nástrojů často bádají v písku, cíl výzkumu je neznámý. Nástroje se nazývají kyblík a lopatička. Zachyceno.
Mám ženské tělo, k mé pozorovatelně se často přibližují jedinci mužského pohlaví připravení k páření. V takových chvílích na sebe berou zvláštní držení těla, i to si zapamatovávám. Necítím se ve svém lidském těle dobře, čas od času se z něj vylučují různé výměšky. Na hlavu si posazuji stříšku, vypadám jako člověk. Na planetě jménem Země si nejde zvyknout, alespoň si však poznamenávám všechno, co vidím.
Necítit, netoužit odtud pryč, neptat se a neupadat v zoufalství. Neukazovat nahoru, tak jako E.T. a jeho domů, domů, ale pozorovat, přesně zachytit každý malý detail, protože později, až třeba zase nebudu člověk a někdo se na mě obrátí, musím všechno reprodukovat. Hezky po řadě všechna ta prapodivná místa a těla, všechno tak, jak to bylo: jako nalezený fotoaparát.

Přeložil: Jiří Zeman

DUŠE (MEGATĚLO)

(Megatest)

Když mi bylo patnáct, byla jsem hubená a nešťastná. Chtěla jsem se podobat Patti Smith. Kreslila, zpívala, psala básně, byla dokonalá. Nad postel jsem si několika napínáčky připíchla kopii obalu jednoho jejího alba: to, na němž bere do pusy řetízek, který má protažený pod prsem. S kamarádkou jsme si pak dělaly fotky polaroidem, na nichž byla ona převlečená za Ninu Hagen a já za Patti Smith. Úkol to nebyl jednoduchý, zpěvačka totiž nemá vůbec prsa, jenomže mně, i když jsem měla vystouplá žebra, se pod černým tričkem přece jen něco boulilo. Navíc měla protáhlý koňský obličej: k tomu jsem sice vyvinula speciální držení úst typické pro Patti Smith, díky kterému jsem si myslela, že se až do chvíle, než budu muset promluvit, podobám svému idolu, ovšem člověku se po čase unaví sanice, navíc je potřeba taky jíst a mluvit, kvůli čemuž se kompozice v tu ránu rozpadá. Když si potom kamarádka pořízené fotky prohlížela, s nelibostí poznamenala:
„Problém je, že máš naprosto kulatej obličej.“
„Já?“ zeptala jsem se zděšeně, já, která jsem uvnitř byla už dávno Patti Smith s podlouhlým, kostnatým obličejem.
„A cos myslela?“
Později jsem si všimla, že se Patti Smith trochu podobá Susan Sontag, takže od té doby jsem se chtěla podobat najednou Susan Sontag i Patti Smith, což s sebou přinášelo další problémy týkající se oblečení, účesu a postavy, ovšem toto období už není fotograficky zdokumentováno.
Když byla vloni v Budapešti na Szigetu, neodvážila jsem se jít na její koncert: nechtěla jsem vidět, že Patti Smith stárne. Nechtěla jsem vědět, že Susan Sontag zemřela.
Mé tělo z patnácti mě opustilo a dostala jsem za něj jiné. Těžko jsem si na něj zvykala: vystouply mu klíční kosti, mělo křivé nohy, vypadalo toporně a hubeně. Občas ho někdo miloval, ale já se s ním nikdy nedokázala spřátelit. V mysli jsem si ho zkoušela nahradit jinými těly, někdy jsem mu ubližovala a trápila ho. Nejčastěji jsem ho ovšem skrývala. V pětadvaceti jsem dostala zase jiné: to už se víc podobalo tomu, co jsem si představovala. Bylo ženštější, poddajnější a foremnější. Jenomže – a to jsem nemohla vědět – taky pomíjivější. Nešlo ho deset let nosit tak bezstarostně jako ta předchozí dvě. Objevily se na něm rány, díry a škrábance a kolem třiceti se začalo nějakým tajemným a nevysvětlitelným způsobem roztahovat. Jednou jsme s kamarádkou přebíraly ze skříně vyřazené oblečení, když mi padl zrak na jednu starou sukni, co držela v ruce.
„Poslouchej, ta byla kdysi moje. A není špatná, já si ji vyzkouším.“
„Tu už podle mě neoblíkneš,“ povídá.
„Ale prosím tě. To mám takovej zadek?“
„A cos myslela?“
Tělo se na rozdíl od jiných látek neroztahuje jen vlivem tepla. Roztahuje se láskou, roztahuje se nezdarem. Roste, když člověk nejí, a roste, i když jí, roste, i když to zrovna nikomu nepřijde, takže by klidně mohlo zapomenout na svou ženskost a růst pořád dál. Chodit se zataženým břichem je přinejmenším stejně tak těžké jako s tím speciálním držením úst á la Patti Smith, nemluvě o zadku, co nejde zatáhnout vůbec nikam.
V pětatřiceti jsem se chtěla podobat sama sobě. Ze všech sil jsem se snažila připomenout si to druhé, zapomenuté tělo skrývající se v konturách toho současného a najít si k němu cestu zpátky. Mazala jsem na něj krémy, hubla a hlídala ho. Pomalu se k sobě začalo vracet a podobat se tomu, kým jsem chtěla být. Jenže i tohle tělo tě pak opustí, tak jako každá naše podoba: zase se skoro nepozorovaně změní v něco neznámého.
Prozradí nás, stává se jiným, než kým jsme uvnitř, kým jsme zůstali. Každého jeho tělo opustí: okolo pětačtyřiceti se začne chystat, aby už předalo své místo uniformě stáří, a kolem pětašedesáti let se znovu začneme podobat jeden druhému, tak jako malé děti. Prsa a břicho povolí, rysy se uvolní a dostaví se kořistníci marnosti, kšeftaři smrtelnosti, co slibují věčné tělo a trvalé rysy, a přijdou lháři, šarlatáni, že máš chtít něco jiného, toužit být někým jiným, než kým doopravdy jsi. Snaží se, abys neměla ráda ani sama sebe: jak potom milovat své bližní?
Scvrkneš se, sníží se tvá výška, kůže se změní v pergamen, barva tvých očí vybledne. Tvůj pozemský šat ztratí svou pružnost, tvé kosti prořídnou a stanou se křehké. Po osmdesátce se pochva často vychlípí a je ji třeba sepnout kroužkem. Páteř se zakřiví, obratle vychýlí, tvář, jež se tak dlouho pozvedala k nebi, se dívá do země, jako by zkoumala tu hloubku. Tělo zabírá čím dál méně místa, až nakonec zanikne, rozpadne se. Shnije.
Pokud ho milovali a pokud bylo jiné lidské tělo, jež střeží jeho otisk, pak žije dál v jedné dvou duších, a jestli ne, potom se bez památky, beze stopy změní v prach a započne svou nekonečnou pouť uprostřed věčného zástupu tvorů.
A cos myslela?

Přeložil: Jiří Zeman

Welcome , today is Sunday, 2019-05-19